Logo Bikeheart

Italské Alpy na silničce - část 3. Monte Zoncolan

15.05.2018

Už v pátek krátce po příjezdu se hora Zoncolan stala mým strašákem. Slyšela jsem o ní jen: "je to fakt nářez, stoupání i 22 %, na to ti měl dát Jíra lehční převody," a podobná slova motivace.  Když přišlo pondělí, den "Z," narvala jsem si kapsy u dresu hořčíkem, energy gelem, mou oblíbenou wafličkou od GU, ovocnými tyčinkami a společně se zbytkem gangu vyrazila vstříc výzvě, kterou si letos 19.5.2018 vyjedou již po 6. závodníci Giro d'Italia.

 

Z Preone jsme pohodovým tempem vyrazili do vesnice Villa Santina, odkud vede další krásná vlakostezka do města Ovaro. Ještě před vjezdem do města je silnice lemována cedulemi, které hlásají, že oblast je cyklistická, že je tu slavný Zoncolan a jezdí se tu Giro! Wow wow wow! Zoncolan se blíží, mě se oči klíží. Ještě nevím, co mě čeká, přesto mě Zoncolan leká.

 

V Ovaru se dostáváme do varu a odkládáme zbytečné vrstvy oblečení, sosám první gel, pořizuji poslední fotky na rovině a po průchodu bránou L'arco di Ovaro se mé nohy plné adrenalinu ženou po silnici do vesničky Liariis, kde nápis na asfaltu i cedule naznačují, kudy se vydat do 10 km stoupání na Zoncolan.

 

Pohoda, začíná to rovinkou mezi pěknými domky a studánkou s čistou vodou. Za studánkou ovšem končí legrace a silnice se zvedá. Projiždím kolem kilometrovníku s číslicí 0,000, fotkou a jménem prvního závodníka Ottavia Bottecchii. Vší silou otáčím nohama, až se za zatáčkou objeví druhý kilometrovník - aha, tak jen půlkilometrovník a cyklistický kříž poskládaný z řídítek, převodníků, vidlice a dalších částí kola.

 

Je čas si oddechnout, sníst jednu tyčinku a šlapat dál. Kopec je zas tak prudký, že jedinou záchranou je klikatá jízda od krajnice ke krajnici. Říkám si, že se sklon silnice určitě brzy zmírní, protože v tomhle se nedá závodit. Blížím se k další ceduli se závodníkem - asi s Eddy Merckxem. Radost ze zdolání prvního kilometru střída zoufalství, když zjišťuji, že není pravidlem umisťovat tyhle fajnovky po 500 metrech. Jsem teprve na 800. metru trasy. Každou chvilku zastavuji, kochám se, vydýchávám se, vyklepávám nohy, usrkávám ionťák z bidonu, aby mi vystačil na celou cestu a zase pokračuji. Cestou mě předjeli 2 týpci na MTB. Jak jim závidím ty převody!!!

 

 

Zhruba na 8 km končí les a otevírá se nádherný výhled! Kopec už také není tak prudký a nápisy na silnici hlásají, že už jen 2 km, už jen 1 km!!! Sním wafličku a projíždím tunely v závěrečné části kopce. Je to boží! Najednou je svět jako na dlani a začínám Zoncolan milovat. Poslední serpentiny si dávám ve stoje a hurá!!! Jsem tu! Suki už je nahoře a fotí, jak se hrnu nahoru. Euforie ze zdolání Zoncolanu je silnější než únava, a tak se spolu radujeme, fandíme Mírovi, který přijíždí jako 3., lepím samolepky Bikeheart a je mi skvěle.

 Když se tu sejdeme zas celá parta, pustíme se z kopce dolů do městečka Rivo, kde nás čeká odměna: kafe, panini, pivko a fakt milí Italové. Máme za sebou teprve pár kilometrů, a tak se všichni necháme přesvědčit k cestě přes Duron, který je sice také do kopce, ale což... Z Duronu sjíždíme do Paulara, přes Imponzo letíme z kopce do Tolmezza a přes ves Villa Santina zpět na základnu v Preone.

 

Musím říct, že ačkoliv celá cesta z Paulara vedla po hlavních silnicích a zrovna byla špička, kdy se každý vrací z práce, ani jednou nás žádný řidič nevytroubil, neohrozil ani nevyprostředníčkoval. Řidiči jsou tu k cyklistům tolerantní a mají dost trpělivosti. Raději jedou delší kus za námi, než aby se pustili do riskantního předjíždení. To je moc fajn! To bychom od nich mohli okopírovat. :)

 

Mapa a výškový profil trasy:

 

 

 

Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Please reload

Nejnovější příspěvky
Please reload

Hledání podle štítků
Please reload