Jako každý dobrý příběh, začíná i tenhle v hospodě. 🙂 Sedíme a já pravím “Co budete dělat v sobotu?” “My pojedeme na gravel výlet z Berouna do Prahy, pojeď taky,” odvětil Jíra. A přesto, že jsem měl trochu výčitky, že jim s Lůcou budu křenit na jejich romantickém výletě, převládl ve mně nakonec sobec a na nabídku jsem kejvnul.
Ok, takže dát gravel do pucu, vymyslet, co na sebe (kdo mě zná, tak ví, že oblíkání do podzimního a zimního počasí je moje královská disciplína 😀 ) a v sobotu ráno razíme. Naložit kolo do auta – mimochodem skvělá věc na gravelu je to, že se mi vejde do auta, aniž bych musel sundávat přední kolo. Narozdíl od biku. 🙂 Společná Bikeheartí snídaně v Kafe A (taky doporučuju) a tradá do Berouna.
Po vylodění na břehu Berounky jsme nasedli a vydali se po cyklostezkách směr Praha. Asi po 2 kilometrech jsme přišli na to, že jsem gravel až tak do pucu nedal, takže mi Jíra ještě narychlo pošteloval šaltr a pak už jsme mohli naostro vyrazit.
Co si budem, příroda kolem Berounky je prostě skvělá. Karlštejn jsme, naštěstí pro mě, jako pro někoho, kdo v dětství utrpěl trauma, v jehož důsledku by se dal můj vztah ke všem hradům a zámkům popsat jako velmi, velmi chladný, skoro až nenávistný, jen minuli a řítili se závratnou rychlostí 18,37 km/h dál po proudu řeky. A zhruba kolem Hlásné Třebáně (ano, hádáte správně, zazpívali jsme si to a ano, hádáte správně, bylo to falešné, ale krásné :-D) přišlo moje okouzlení.
Najednou nějakej úplně jinej svět. Hezké malé kavárny, útulné uličky, řidiči co vám dávají přednost. Fakt mě úplně vyvedlo z míry, jak je to tam vlastně hezký. Jako bychom ani nebyli v Čechách.
V Černošicích nás všechny zaskočila průtrž mračen, kterou jsme přečkali na nádraží a jen asi 3x uvažovali o tom, že sedneme na příměstského slona a pojedeme zpět do Berouna vlakem. 😀 Ale pak přestalo pršet a my pokračovali směr Radotín na oběd. Plán nám ale narušily hned dvě hospody, ve kterých jsme na jídlo chtěli zastavit. Nakonec jsme byli rádi, že jsme trochu z nouze pokračovali až na Zbraslav, kde jsme objevili hospodu s názvem “Škoda Lásky“. No, kdo pojedete kolem, tak se tam zastavte. Ono se to těžko popisuje, ale je to fajne, klasická česká hospoda, ve které jsme se skvěle najedli za pár peněz.
Nacpaný pupky jsme naskládali zpátky na kola a vyrazili zpět směr Beroun. I když byla větší zima a míň světla, než cestou tam, pořád se mi to děsně líbilo. Všechny ty hezký kiosky kolem řeky, všechny ty hezký městečka a vesnice. Pro vás je trochu škoda, že si nepamatuju jejich názvy :-D, ale ono těch stezek kolem řeky zas tolik nevede.
Jediným škraloupem na jinak krásným dnu byli jako tradičně chodci na stezce cestou zpět, kteří nám neváhali sdělit svůj názor na to, jestli je normální jezdit na kole po cyklostezce či nikoliv. Ale to asi znáte sami, vždycky se někdo najde.
Asi tak 10 minut po západu slunce, pod příkrovem tmy a ve světlech našich blikaček, jsme dorazili zpátky k autům. Protože jsem už docela zkušenej kluk, a protože vím, že mám termoregulaci rampouchu, vklouznul jsem do svejch megatlustejch megateplejch ponožek z ovčí vlny, co mi upletla babička (díky babi), zalezl do svojí megateplý mikiny StarWars (díky Georgi Lucasi) a ještě se zabalil do svojí péřovky Rafiki (díky RockPointe). No i když spíš díky, Óňo, sám sis jí zaplatil. 😀 A bylo mi hej.
A proč to vlastně celý píšu? Protože mě ta trasa fakt uchvátila. Až se budete chtít na relax projet, až budete chtít okouzlit nějakou dívčinu, kterou se snažíte sbalit, nebo až si prostě budete chtít udělat hezkej den, vezměte kola, šoupněte je do kufru, dojeďte si do Berouna a pak si v pohodičce šlapejte do pedálů, dejte si cestou kafe, dortík a hoďte všechno za hlavu.
P.S.: Tento článek není sponzorovaný žádným z uvedených podniků, ani ponožkami od mojí babičky.
